Exkurze do salutogeneze, aneb víte již, co vás uzdravuje a pomáhá zachovat vaše zdraví?

Dobrým vstupem do této krátké, ale doufejme poučné exkurze, je pohlédnout na vlastní existenci jako na zázračné komplexní dílo. V mém věku se snažím stále častěji začít den zjištěním: “Hurá, vše funguje, jak má!“, namísto provádění celotělového scanu a hledání případných bolístek ještě vleže v posteli. A pokud je tu a tam přeci jen nutná oprava, chci přirozeně udělat pokud možno vše, co je možné, abych se opět uzdravil a zdravý také zůstal.

Obvyklá je snaha o všeobecně známé faktory, jako je zdravá strava, dobrá voda, dostatek pohybu, pokud možno co nejmenší míra stresu, vyvážené emoce a teď – díky novým poznatkům – také vědomá hygiena s ohledem na zatížení zářením. Věda salutogeneze navíc nabízí odpovědi na otázku, jaké „vnitřní“ faktory hrají roli při léčení.

Vše prostupující, trvalý, ale přesto dynamický pocit důvěry v život jako takový

Zakladatel disciplíny Salutogeneze, Aaron Antonovsky byl izraelsko americkým profesorem sociologie (1923 – 1994), který se zabýval psychosociálními důvody vzniku nemoci a uzdravení. Zkoumal především to, proč lidé zůstávají zdraví do vysokého věku i přes nesmírně závažnou fyzickou i duševní zátěž a prožitou hrůzu. Při hledání zdrojů a vlastností, které těmto lidem pomohly překonat všechny obtíže, nalezl vnitřní postoj, pro který vytvořil označení „pocit koherence“. Jde o „vše prostupující, trvalý, ale přesto dynamický pocit důvěry“ v život jako takový.

Podle Antonovského zahrnuje tento pocit koherence tři aspekty:

1. Pocit pochopení
   Člověk může dospět k pocitu pochopení, případně tušení, co je příčinou onemocnění, přestože není vždy možné porozumět příčinám a důvodům nemoci. Z tohoto pocitu je možné čerpat sílu a důvěru a upravit svůj postoj.
   .
2. Pocit, že jsem schopen jednat
   Má-li člověk pocit pochopení, je možné prozkoumat zdroje, které má k dispozici, aby zvládnul krizi. I když se takto dají postupně vyřešit jen části problému, důležitý je pocit, že člověk může sám jednat a není pouhou obětí.
   .
3. Pocit smysluplnosti
   Nenachází-li člověk v životě smysl, nemá ani energii, aby se uzdravil. Vyplatí se vůbec, aby se uzdravil a dál žil? Otázka smyslu života zůstává pro mnoho lidí otevřená po celý život a obzvláště aktuální je především v dobách krize. Vídeňský lékař a psycholog Viktor E. Frankl na toto téma říká, že život sám klade otázky při hledání jeho smyslu, dopomáhá nám k poznání a nechává nás růst na překážkách, které nám klade do cesty.

Když se snažíme pochopit svět, zůstáváme aktivní i v krizích, jednáme a hledáme smysl života každý den i v malých věcech, rychleji se uzdravíme, případně jsme méně nemocní. Antonovsky říká, že tento koncept přirozeně nemůže vyléčit každou nemoc, ale vždy je důležitou součástí procesu uzdravování. I v případě, že se fyzické zdraví vrací jen velmi pomalu nebo vůbec, duševní zdraví v každém případě z vytvořeného pocitu koherence profituje. Kdo by se chtěl ponořit hlouběji do této problematiky, nalezne také jako laik mnoho podnětů v knize A. Antonovského „Salutogenese: Zur Ent-mystifizierung der Gesundheit“ (pouze v němčině – pozn. překladatele) a V. Frankla „Utrpení z nesmyslnosti života“.

Pojďme se vrátit zpět na začátek. Člověk je zázračným dílem. Mohou mu pomoci odborníci, ať už z oblasti školské medicíny, přírodní nebo energetické medicíny, mohou pomoci i léky. Pro skutečné uzdravení a zachování zdraví však musí fungovat mnoho regulačních procesů na všech úrovních. Tomuto tématu se věnoval také Paracelsus, celým jménem Theophrastus Bombast von Hohenheim, švýcarský lékař, filozof, alchymista, laický teolog zabývající se také sociální etikou. Žil ve druhé polovině 16. století a ve své době byl jedním z nejznámějších evropských lékařů. Rád bych ho na závěr citoval:

„Chci-li uzdravit, nemohu dělat nic jiného, než pomoci jemu, vnitřnímu lékaři a léčiteli, aby opět nabyl síly.“